Třetí díl seriálku: Dovolená jako otisky (nejen) do dětské duše
Vzpomínáte si na známý film pana režiséra Jan Hřebejka Musíme si pomáhat? Také ve vás zanechal ten příjemný otisk toho daru, když někdo je nezištný a pomáhá druhým? Na téma pomoc jeden druhému se chci zaměřit právě u našich dětí. Převážně na tu nezištnost, kdy si doma jeden druhému neříká, že to uklízet nebude, protože „to“ neudělal, nebo zdůrazní, že „to“ tedy udělá, že někomu (nejspíš mámě) milostivě pomůže.
Neodhánějte děti od práce
Jsem zastáncem, aby děti hrou pomáhaly odmala. Dopředu upozorňuji, že to je ale časově náročné. Ale jak rychle uteče ten čas, kdy vás dětí prosí, aby s vámi mohly být v kuchyni, zatloukat hřebík, prát prádlo. Zatím pomoci chtějí, tak proč bychom je měly odhánět. Vždyť za chvíli jim budeme pomoc nakazovat.
Uklízecí rituály
Jsem také zastáncem uklízecích rituálů. Je to taková pomůcka, kdy děti uklízí a nemusí se do toho příliš nutit, jelikož to prostě mají už ve svém programu. Ráno si ustelou postel (je jedno jak), večer si připraví oblečení na druhý den do školy (s tím, že pokud na něj nebudou mít zrovna ráno náladu, dá se to ještě změnit), odnesou si po jídle talíř. Automaticky. Nemají ani problém odnést za druhého.
Máma není služka
Není. Ale často se do té pozice staví do té doby, než už jí to všechno přeroste přes hlavu. Do té doby je pro ni třeba rychlejší si vše raději udělat sama. Nedoporučuji to. Pak to směřuje spíš k výbuchu směrem k dětem či partnerovi (nebo zároveň) ve smyslu – ty jsi bordelář, dělej, ukliď si to, nebo! (a jak se nám hezky prolínají první dva díly našeho seriálku, kdy používáme slova TY JSI (ale) a rovnou k nim přidáme rozkazy).
Nemůžete mi pomoc?
Myslím si, že jde volit lepší věta. Tato věta jen podtrhává fakt – já jsem za vše zodpovědná, má starost je domácnost a nestíhám a vy mi pomáhejte. Ne. To není zcela tak správné.
Jeskyně
Podle mě je základ vysvětlit dětem slovy i skutky, že v domácnosti žijeme všichni. Že je běžné a vždy bylo, že maminka je hodně doma a stará se o vše a tatínek pracuje. Můžeme k tomu přidat exkurzi do pravěké jeskyně. Tento příklad lovení mamuta u muže a naprostá soustředěnost na jednu věc na rozdíl od ženy starající se v jeskyni o vybrání blech dětem, udržení ohně a péči a nepřipálení mamutí polévky, je známý všem.
Pomáháme si
Podstatné je vysvětlit, že maminka dělá hodně věcí za děti, za tatínka, že kdyby si každý měl sám vyprat prádlo a vyžehlit, trvalo by to hodně dlouho. Proto ten dělá to a ten zas tohle. Proto to není o tom, že všichni by měli pomoc mamince a mít tak zásluhy, ale že by mělo být samozřejmé sám od sebe přidat ruku k dílu. Zde se dostáváme k oné nezištnosti (děti neuklízí za slíbenou odměnu, ani protože dělají něco pro někoho, ani není potřeba to zdůrazňovat).
Výčet věcí
K nezištnosti patří, že rodina vidí, že je hodně práce a učí se vzájemně spolupracovat. Dítě se může pochlubit, že uklidilo pokoj a je dobré ho pochválit. Není ale dobrá cesta vést dítě k tomu, že používá ve větách – udělalo jsem za sourozence to a to, vynesl jsem TI koš, uklidil jsem TI ty boty atp. Ne mně. Všem. I sobě. Představte si ten výčet, kdyby máma měla říkat denně, co za koho a pro koho vše udělala.
Rozdělení úkolu
Vrátím se k naší dovolené. Máme pronajatý krásný a velký byt. I zde je potřeba udržovat pořádek. Hned první den jsme se dohodly, že budeme potřebovat službu na kuchyň a druhou na prádlo. Dcery se střídají. Nemají s tím problém ani po 10 dnech.
Společný čas
Funguje to, že dětem vysvětlíte, že když si rozdělíte činnosti, pomůžete si vzájemně. Dcery zpočátku prskaly jedna na druhou, nebudu to sbírat, ona má službu na prádlo, nebudu odnášet talíř, ona má službu v kuchyni. Zlomilo se to po vysvětlování, že to můžeme vidět trochu jinak. Jednou je méně prádla a můžeme pomoci v kuchyni nebo naopak.
Požádat o pomoc
Je dobré se ale druhého hezky zeptat, zda by nám pomohl. A víte co? Když jedna vidí, že druhá nestíhá, nebo že toho má hodně, jde jí pomoci sama od sebe. A co slyší? Ty jsi ale moc hodná, milá. (opět vidíme, jak vše souvisí se vším ve výchově dítěte). Těší mě, že odpadají věty: dělej, ukliď si to, to je tvůj bordel, já jsem to neudělala, já to za tebe dělat nebudu.
Zodpovědnost místo služebníčka
Jakou roli by mohla hrát máma? Napadlo mě otočit přesně to, co jsem jako dítě neměla ráda. Chtěla jsem mít na starosti něco a mít za to zodpovědnost. Pomáhala jsem ráda, ale neměla jsem ráda – přines cibuli, zajdi pro petrželku, podej mi hrnec. Proto tohle dětem nedělám. A pokud opravdu něco chci, slušně je poprosím a třeba i přiznám, že jsem zrovna líná nebo řeknu, že mi to moc pomůže.
Vidět práci
Jako dítě jsem toužila mít seznamy úkolů jako všechny moje spolužačky. Nikdy jsem ho nedostala. Neoceňovala jsem to jako dítě, teď jsem za to šťastná. Ony odškrtaly povinnosti a pak mohly ven. Já ne. Já mohla vlastně vždycky. Mamka mi říkala – musíš práci vidět. Když vidíš nádobí, můžeš ho umýt, ale nemusíš. Jsem přesvědčená, že vidět práci je jedna z nejpodstatnějších věcí.
(Toto ale neplatí i jiných povinností, dcera má napsáno na nástěnce, tedy nakresleno pár věcí, co by měla denně udělat – zahrát na kytaru, na flétnu a připravit aktovku. Je to z toho z jiného důvodu, z toho, aby měla na očích, že je dobré nejdříve si splnit své povinnosti. Ale to jiná kapitola…)
Máma jako služebníček
Dcera je v kuchyni, kde jsme si vysvětlily, jak vypadá uklizená kuchyň, není to jen nádobí, ale utřená linka, zametano. Domluvily jsme se, že vždy budu po ruce a udělám, co mi dcera řekne. Podívá se na linku a řekne: Mami, já budu vyndávat nádobí z myčky a ty ho uklidíš, je to tak ok? Mami, teď bych chtěla roztřídit ten odpad, ale nevím, kam co dát (v Itálii je to složitější), naučíš mě to a uděláš to se mnou? Tímto jsou vedeny k tomu, že práci vidí, rozhodnou, co se bude dělat v jakém pořadí a samy si práci řídí, včetně pomoci).
Děti jsou vypočítavé, ne že ne..
Moc dobře na dcerách vidím, jak si kalkulují a jak by mě nechaly dělat ty nejhorší věci. Mami, vyndáš to prádlo z batohů, doneseš k pračce a já ho tam dám? To je totiž baví nejvíc, dávat tam voňavý pytlíček a dívat se, jak se ročí a praskne. Mám je prokouknuté, většinou řeknu: musím přiznat, že se mi nechce, ale když mi to tak hezky říkáš, co kdybychom to udělaly společně?
Jděte dětem naproti
Jsou chvíle, kdy jim jdu naproti – Sašo, co kdybych dneska vypomohla v kuchyni tím, že udělám nádobí a ty bys srovnala příbory a utřela stůl a uklidila boty (do úklidu kuchyně spadá i rovnání bot, protože je vše v jedné této místnosti). Jdu jim naproti, ne vždy vědí, jak a kde začít, neodhadnou čas a sílu, příbory zavěšují na stojánek třeba půl hodiny, protože je to baví a pak už je tím pádem nebaví nic.
Společný čas jako motivace
Snažím se vysvětlovat dětem, že pokud budeme pracovat všichni, budeme potom mít na sebe všichni také čas. Máme moře pod nosem, stačí seběhnout 3 patra, i přesto jsem s nimi několikrát nešla, ač chtěly. Řekla jsem jim, že je potřeba udělat věci jako sbalit batoh, uklidit po obědě atp. Věděly, že by to třeba měly dělat ony, ale pochopitelně daly přednost koupání. Bylo jim líto, že nejdu, že jsou jen s tátou, protože věděly, že bych ráda šla také. Tato škola jim stačila tak 3x. Od té doby se snaží samy a samy řeknou, tak to rychle uděláme společně a spolu půjdeme ven. Vedu je k tomu pořád, když mě práce trvá hodinu s vámi, sama bych ji dělala 3 hodiny. Menší dceři to vysvětlujeme zatím dlouho to dělá každý (čas úklidu je vždy dlouho, protože to je nuda), sama bych to bez tvojí pomoci dělala dlouho dlohou dlouho. Takto to zatím chápe ta 4letá.
Chvalte
Jak moc dobré je slyšet chválu. Jak moc dobré je slyšet, když o vás někdo hezky mluví. Když sedíme s manželem na terase a slyšíme cupitání, většinou se začneme bavit o dětech, jaké jsou pomocnice. Mají radost. A je to pravda. Jsou a radost nám opravdu dělají. I když dneska usnuly a ty hračky nechaly rozházené…
Kéž jste k dětem vstřícní a povzbuzujete v nich vzájemnou a nezištnou pomoc jeden druhému.
Takže – práci zdar! Anna