Odmalinka na děti mluvíme a ptáme se jich, i když nám ještě neumí odpovídat: „Jak jsi se vyspinkal, broučku? Jakou pohádku si přečteme?“ Projevujeme tak zájem o jejich osobu. Povyrostou, a nás zajímá, co bylo ve školce a pak co bylo k obědu a jestli mají nějaké úkoly.
Kolik otázek vám denně dítě položí, aby projevilo zájem o vaši osobu? Myslíte si, že je normální, aby se dítě třeba už ve čtyřech letech ptalo rodičů, jak prožili den? A k čemu by to mohlo být vlastně dobré?
Jsem přesvědčená, že ano. Pokud vás toto téma zajímá, pojďme se na něj podívat.
Podívejme se na něj od konce. Představte si následující. Jsme staří. Myslíme na naše dítě a jeho rodinu a jeho děti každý den. Kdykoliv se staví na návštěvu nebo zavolají, je to pro nás obrovský příval energie. Mají na nás čas. Nikam nespěchají. Rádi nás vezmou na dovolenou. Zajímají se nejen o to, jestli nás bolí ještě to koleno a jestli jsme byli u toho lékaře a jestli pravidelně užíváme ty prášky, ale krom toho je zajímá, jak nám je, jak se cítíme, co prožíváme. Mají čas nás vyslechnout. A umí se ptát na pocity těch druhých.
A my? My se cítíme dobře. Neopuštění. Jako ti, o které je pořád zájem. Není nám smutno. Jen tak tiše vzpomínáme na ty chvíle, kdy jsme vědomě začaly naše děti učit projevovat zájem o nás rodiče a další lidi. Vědomé učení přešlo po malou chvíli v samozřejmost. A dětem do života přineslo empatii, klid, laskavost.
Ta chvíle může být třeba teď.
Děti jsou jako houba, to víme všichni. To, co je naučíme my rodiče, učitelé si vezmou za své a berou jako samozřejmost. Co od nás znají? Můžete si udělat takový test sami pro sebe:
Kolik otázek denně dítěti položíte:
- praktických? Kde máš to ořezávátko? Máš připravenou aktovku?
- na fakta? Co bylo ve škole? Co bylo k obědu? (většinou tím rodiče se zájmem i končí)
- na pocity? Jak se cítíš? Trápí tě něco?
Pokud převládá u vás číslo jedna a dvě, bude fajn, když přiberete i okruh číslo 3. Ale není to tak jednoduché. Znám rodiče, kteří dítěti řeknou zcela od srdce: „Vidím, že jsi smutný? Co tě trápí? Stalo se něco ve škole? Něco s kamarádkou?“ Je potřeba si ale říci, zda dítě tento způsob dotazů je schopné přijmout a pochopit.
Dítě se často ještě neumí orientovat samo v sobě (je jedno, za mu jsou tři nebo třináct), neumí si pojmenovat, rozklíčovat, co se v něm děje.
Trénujme ho. Není nikdy pozdě začít. Zde jsou základní pravidla, jak se ptát dítěte. Věřte, že stejně tak se potom bude umět ptát ono vás.
- vyprávějte sami o svém dni.
- naučte dítě vyprávět o svém dni.
- dávejte mu další a další otázky k jeho vyprávění.
- dávejte mu najevo, že vás zajímá – vědomě mu naslouchejte, skákejte vhodně do řeči, abyste mu dali zájem, že ho vnímáte a že jeho vyprávění je opravdu pro vás velmi podstatné.
- používejte tzv. utvrzující otázky: A opravdu jste postavili takhle obrovský hrad? To muselo dát ale hodně práce? Kdo všechno ho stavěl? A čí to byl nápad? Pochopitelně se dočkáte odpovědi, že „můj“. Máš opravdu dobré nápady. Nebo – vyprávíš o Lucince, že s tebou nemluví. Myslíš, že může být něco, co jí naštvalo? Co by to mohlo být?
Je fajn vědět, co mělo dítě k obědu a jestli má úkoly. Nejlepší je vědět ještě něco navíc. Jak se vaše dítě cítí.
Proč sem přicházím s tímto příběhem?
Před pár dny jsme seděli na terase na večeři. Tatínek se vrátil dřív. Ani nás ten večer nenapadlo nějak vědomě s dětmi hovořit a ptát se jich na pocity. Čtyřletá dcera začala povídání směrem k tátovi: Jsi smutný, že ti ujel vláček a ty jsi přišel pozdě? To nevadí. A jaký jsi měl den? …. A koho jsi zajímavého potkal? ….. A co jsi ještě dělal?…. A potkal jsi hodné lidi nebo zlé? A jsi pořád ještě smutný nebo unavený? Přiznám se, že jsme s manželem byli opravdu velmi mile překvapení. Nejednou nastal moment, kdy se zcela se zájmem čtyřleté dítě ptalo táty, co dělal a dávalo doplňující otázky a dokonce i ty utvrzující: To jsi musel být rád, když jsi stihnul grilování, viď? Načež se dcera podívala kolem stolu a řekla: Koho jsme se ještě neptali? A ukázala na svou sestru. Vzpomněla jsem si na článek, který jsem psala před více jak rokem. Sama bych nevěřila, jak velký otisk do budoucna v dítěti takový trénink zanechá.
Vzkaz pro rodiče
Má to cenu vyprávět. Má to cenu se ptát. Má to cenu si udělat vědomí čas a naslouchat. Pečlivě vnímejte sami sebe, jak se ptáte. Probouzejte ve svých dětech zájem o své sourozence, rodiče, kamarády. Pěstujete v něm empatii. V době počítačů je potřeba ji posilovat více než kdy jindy.
A od mě ještě malá inspirace, rada: A nějaké to vyprávění si i nahrajte. Jednou to pro vás bude ta nejcennější vzpomínka.
Anna Lukešová