Když jsem stála u dcery, která se poprvé dívala na východ slunce nad mořem, jako první se mi vybavilo, kolikrát takto bude ještě stát.
Bude stát třeba sama a bude zamyšlená. Bude třeba smutná, protože bude po rozchodu s nějakým klukem a nebude moc spát. Bude se třeba dívat na východ slunce, až se bude vracet z nějaké pařby (panebože, to snad ani nebude možné, že moje malá holčička jednou půjde někam pařit…).
Prostě teď je teď.
A já zažívám ten moment, kdy přes ni přehazuji osušku ze šňůry, protože trochu fouká. Vstala tak brzy. Pracovala jsem a byla jsem na ni tak nevrlá, že nespí, že je teprve ani ne 5 hodin. A ona jenom chtěla jít na východ slunce, když už se vzbudila.
Chtěla jít se mnou…
Stály jsme tam a dívaly se na první rozbřesk dnes. Žasly jsme nad tím, jak nemůme zachytit moment, kdy je další a další světlo, které probudí najednou den. Je to jako hodiny. Kdy se pohne ta ručička. Kolik paprsků prorazí ještě tou černou tmou, než bude den. Kolik takových svítání ještě s mou dcerou zažiju? Nesmím myslet na sebe a být sobecká.
Panebože, přeji si, ať při každém svítání, kdy s ní nebudu, cítí sílu z toho našeho prvního. Paprsky bezpečí a síly, které ji nikdy nepřestanu posílat…
Panebože přeji si, aby až bude velká a bude za svítání přehazovat osušku přes svou malou dceru, si na mě vzpomněla…