Boty na podpatku a to nekonečno času, než do nich dorostu…
Jakobych nějak podvědomě na tento okamžik byla připravená.
Vzpomněla jsem si sama na sebe, jak jsem milovala zkoušení máminých bot.
Přesně si pamatuji ten pocit touhy, že jednou budu dospělá.
Byl to pocit nekonečna.
A teď?
Protože jsem slyšela ticho a odpověď na otázku, co děláte, zněla: „Jen tak…v pohodě všechno…,“ rozhodla jsem se jít podívat.
A je to tady, řekla jsem si.
Jen tak jsem si opět sedla, jak to už u takových nečekaných momentek dělám, a dívala se.
Holky byly nadšené, že jsem se nezlobila a tak mi rovnou přiznaly, které boty si už vyzkoušely a že dokonce se už dohodly, až jako vyrostou – někdy asi v tom nekonečnu – , jaké boty si nechá jedna a jaké druhá.
Takže to je zas takový krůček na podpatku v tom našem obyčejném životě…
Takový moment, který si už holky vymazaly z hlavy a který se jim vybaví možná až za třeba za 30 let…
Prožívejte tento moment v klidu, s láskou a s pocitem té jejich nekonečnosti…