- Toužíte dosáhnout toho, po čem toužíte?
- Máte obavu, že vás lidé odmítnou?
- Nemáte dostatek odvahy si říci o to, co chcete?
a ještě něco:
- Připadají vám ostatní až drzí, když si říkají o to, co chtějí?
- Nechcete už patřit mezi ty, kdo jen očekávají?
Rada číslo jedna je: NEOČEKÁVEJTE!
Stejně jako vy neumíte číst myšlenky druhých, ani oni neumí číst myšlenky vaše.
A pokud by dotyčný opravdu tušil, že něco očekáváte, je možné, že si řekne: „Nebudu se vnucovat.“ Nebo naopak za vámi přijde a řekne: „Sleduji dlouho tvou práci a mám pocit, že jsi dobrý. Jsem přesvědčený o tom, že si zasloužíš povýšení.“
Ať jste v pozici šéfa nebo podřízeného, co je podle vás více pravděpodobné, a proč?
A v partnerském vztahu považuji neustále očekávání za to nejlepší semínko k tomu, jak prohlubovat vzdálenost mezi partnery. Na začátku vztahu totiž energii směřujeme k tomu, abychom vycítili a vyvnímali to, co ten druhý chce. Ale časem? Zpohodlníme a naopak očekáváme, že ten druhý si všimne (konečně) toho, co potřebuji já.
Rada číslo dvě je: ODVAŽTE SE!
Chtěla jsem napsat nejdříve: ŘEKNĚTE SI O TO! Ale přeskočila bych podstatnou věc. Mnoho lidí se nebojí o něco požádat pro ostatní, ale stydí se požádat pro sebe.
Znáte ten pocit? V obchodě klidně řeknete prodavačce: „Této paní není dobře, potřebovala by napít vody, přinesete ji, prosím, pro ni?“ Ale sami byste si pro sebe neřekli a raději umírali žízní.
Máte pocit, že si to nezasloužíte?
Máte pocit, že byste někoho otravovali?
Jak by to bylo obráceně, kdyby vás někdo požádal? Otravoval by vás? „Ale to je o něčem jiném, přece,“ to by byla nejčastější odpověď. NENÍ!
Rada číslo tři: ŘEKNĚTE SI O TO!
Pro to, abyste dosáhli toho, co chcete je podstatná jedna věc – musíte být vnitřně přesvědčení, že si to zasloužíte!
A tomu musíte věřit vědomě i podvědomě!
To je přesně to sladění, které vám dodá odvahu, kuráž, chuť jít a o danou věc požádat.
A to je ta cesta k tomu, že ušetříte mnoho energie a času tím, že:
- nebudete očekávát, že si vás nebo vašich výsledků, přání všimne;
- nebudete zklamaní a smutní, že vás někdo nedocení;
- přestanete odsuzovat ty drzé, mladé a myslet si, že se všude derou – protože to nemusí být pravda (mají jen odvahu a umí žádat, jsou si vědomi toho, že si to zaslouží);
- přistoupíte na to, že jako žadatel přebíráte za sebe zodpovědnost,
- si už nikdy nebudete připadat jako mučedník;
- se přestanete porovnávat slovy: „Ale tohle bych neudělal, nevnucoval bych se… On je prostě jiný – to není můj styl atp.;
- se naučíte žádat!
Závěr:
Pokud cokoliv chcete, po čemkoliv toužíte – ať je to povýšení v práci, větší pozornost partnera, větší uznání, lístky do divadla, které je už vyprodané – zamyslete se nad tím, zda opravdu vnitřně jste o tom přesvědčení – zda tomu prostě věříte – zda si to zasloužíte – a běžte si to říct, zažádat.
Jak žádat?
Proč je žádání důležité pro naše zdraví?
Co žádáním dáváme najevo okolí?
Jak pomáháme k rozvoji druhým tím, že sami žádáme?
Jaká je pravděpodobnost odmítnutí naší žádosti?
Jaký je rozdíl mezi drzostí a žádostí?
Jak se naučit žádat v každém věku?
….o tom třeba zase zítra…
Pamatujte, že na tomhle něco bude… ZA VŠÍM HLEDEJte SEBE!
a (s)mějte se
Anna
A ještě něco:
Někdy žádost je vlastně i tak trochu obrácená. Ale i zde platí – a možná o to více – vnitřní přesvědčení a vědomí toho, co si zasloužím a hlavně toho, co si už NEZASLOUŽÍM. Nejlepším je příklad. Uvádím celkem čerstvý příklad mého kamaráda.
Kamarád po 20 letech v práci byl velmi úspěšný, vždy oblíbený, vtipný, prostě všemi milován. Jeho šéfová s tím „pravděpodobně“ měla problém a chtělo ho „ponížit“. (Takové hezké dvojsmyslné a nenapadnutelné slovo, že?)
Místo uznání toto? Kamarád se mohl dostat do obhajoby, hádat se, soudit. Ale místo toho si „zameditoval“ a pochopil, že nemá cenu jít obhajovat svou pravdu (pokud opravdu víte, cítíte, že ať uděláte, co uděláte, druhá strana není nakloněná slyšet vaši pravdu, naopak víte, že a priori využije své moci, aby vás ještě ponížila, netrapte se tím. Naučte se to!).
Pro mě to bylo často nepochopitelné, ale můj manžel mně vždy říkal: Hus byl za pravdu co? Ač mi Hus připadá jako hrdina, pochopila jsem, že nebudu za sraba, když půjdu o dům dál. A tak to měl i můj kamarád.
Jedné z nejvyšších šéfových, které se všichni obávají, nepřišel vyhrožovat právníky, dohadovat se, ale díky sám sobě a svému přesvědčení jí v klidu řekl, že děkuje za ten čas strávený v tak prestižní firmě, že si je naprosto vědom své hodnoty a přínosu pro celou firmu a že sám uznává, že bude pro něj lepší odejít. Proč? Ptala se ho udivená? Protože vnitřně nesouhlasím s tím, jak se chováte k lidem. On ji vlastně neurazil, ani nebyl drzí, ptala se ho, tak jí řekl zdvořile, co si myslí.
A výsledek?
Protože byl vnitřně přesvědčený, že nastal čas poslouchat také svůj vnitřní hlas, který mu už nějakou dobu říkal, že by měl dělat něco jiného, co naplňuje vnitřně jeho samotného, byl nakonec ještě vděčný, že impuls k tomuto rozhodnutí mu dala ona šéfová. Nemá v sobě vtek, ani křivdu. Naopak. Díky tomu, že učinil tento krok poté, co byl vnitřně přesvědčený, že si to zaslouží (opakuji to úmyslně), mohl dosáhnout toho, že dnes se začíná živit tím, co byl jeho koníček.
A pochopitelně i nadále je všemi milován
A pro mě se stal obrovskou inspirací v životě. Nechť je i některým z vás, kteří to potřebujete.