Moment: Je neděle ráno. Máte obavu, že to nebude klidná neděle, když se rozhlédnete kolem. Chcete jít do kostela. Dítě má rituál, že se v neděli ráno může sama koupat. Občas si na to vzpomene. Ale už je hodně hodin. Máte jasný plán, když do toho spustí s tónem hlasu, kterým vám jasně dává najevo, že chápe situaci a nervozitu a že stejně s vámi „prohraje“: „Mamííí, já se chci koupat, slíbila jsi to, že můžu a prostě bych chtěla!“ S nádechem jsem měla jinou myšlenku, než tu, kterou jsem řekla nahlas: „Tak šup do vany, s pěnou nebo bez?“ Saša (7 let) úplně zthuhla, zda takový klidný tón v tak naplánované atmostřéře myslím vážně.
A tak jsem chtěla, si řekla. Proč chodit do kostela a mít rozladěnou sebe i rodinu? Jednou změna. A šla jsem udělat dvě kávy, dětskou a dospěláckou a donesla je do vany i s tolik vzácnou nutellou. A povídaly jsme. A dozvěděla jsem se tolik důvěrných věcí…
Moje rada: Překvapte někdy sebe i dítě tím, že se nečekaně zastavíte na 10 minut. Získáte.
Dítě a já: Vnímala jsem u Sašenky, že touha po ranní koupeli je touha vyzkoušet to, co dělají rodiče. Umožnila jsem jí to. I když si – podle mě – vybrala zrovna nevhodnou neděli, protože jsem měla jiné plány, byla jsem flexibilní. Paradoxně mi program nerozladila, ale tím povídáním a šťastnýma očima, že ji hýčkám, mi dala energii a nezapomenutelný zážitek. Já jí snad také.
A (s)mějte se!
Anna