Občas se stane, že dítě řve bolestí a my mámy víme, že se nic zas tak tragického nestalo. Ale je dobré nepodceňovat pocity dítěte, i když jsme si skálopevně jisté, že „ječí zbytečně“? V čem spočívá taková maminkovská 1. pomoc, která zabrání stupňování pláče, řevu dítěte?
Pochopení
Dát najevo dítěti, že chápeme, že pláče, protože se mu něco stane, je pro jeho psychiku to nejpodstatnější. Často se stane, že v tom momentě zmírní svůj pláč, jekot a začne nám vysvětlovat, co se vlastně stalo.
Obejmutí
Fyzický dotyk doladí naše pochopení. Pomáhá, když dítě pohladíme, obejmeme. Dáme mu tak jistotu, že stojíme při něm. Dítě bude vědět, že je v láskyplné náruči a začne se uklidňovat.
Vysvětlení
Dítě většinou v tu dobu začne vzlykat, ale nejde mu ještě pláč utišit. Opět je dobré mu dát jistotu a čas a říci: „Poslouchám tě, jen když pláčeš, moc ti nerozumím, zkus na chvilinku přestat plakat a v klidu mi to všechno řekni.“
Řešení
Už od prvního momentu dítě pochopí, že vaše láskyplná náruč a jednání přinesou také nějaké řešení. Nabídněte ho: „Co kdybychom teď to odřené kolínko velmi opatrně očistili a třeba i zalepili.
Odvedení pozornosti
Podle věku dítěte se dá pozornost odvést různě. Menším dětem často stačí říci, ať se podívají třeba, jak letí ptáček, o kterém se maminka rozpovídá a dítě tak ztratí pozornost na svou bolest, ale pravda je, že děti jsou chytré a rychle se svou nedořešenou bolístkou připomenou. Ale daná chvilka pomůže mamince dítěti odpoutat pozornost a trochu dítě umírnit
Větším dětem se často vyplatí dát naopak vážnost jejich problému. Odpoutat pozornost se dá i s tím, že zůstaneme u řešení problému: „Pojď, podíváme se, jestli máme ještě tu náplast s tím krtečkem nebo jestli máme už jen ty dospělácké. A pokud už krtečkovou nemáme, tak bychom mohli společně zajet nějaké koupit. To jsem sama zvědavá, jestli tam budou mít i jiné obrázky.”
Naslouchání
Pokud nám během jakékoliv fáze dítě chce něco říci, je dobré mu dát najevo, že nás zajímá cokoliv řekne, protože tím pádem nepláče a uklidňuje se. Většinou se rozmluví ve fázi, kdy mu už nabízíme konkrétní řešení.
Uzavření situace
Každou situaci je dobré uzavřít, stejně tak i odřené kolínko. „A co kdybychom ti to kolínko vyfotili a ukázali doma tatínkovi, jak moc jsi byl/a statečný/á, že jsi to takhle zvládl/a?“ Budete se divit, díky tomu, že dítěti jdete naproti, půjde naproti ono vám. Může vám říci, že byste tu fotku pak také mohli ukázat třeba ve školce učitelce. A to se stalo přesně nám a pak je dobré slib dodržet.
Prevence pro příští „jekot“
Takové podobné situace přijdou znovu. Je dobré jim předscházet. A třeba večer před spaním se jen krátce k situaci vrátit. „Byla jsi moc statečná, já bych se sama také lekla, kdybych takhle upadla a viděla krev na kolínku. A možná bych také plakala. Ale je moc fajn, že jsi přestala hned plakat, protože jsem ti nerozuměla, co říkáš. A díky tomu jsme to perfektně zvládly.”
A pokud nastalo to, že jste dítě upozorňovala, že nemá lítat jako blázen, že by mohlo upadnout a zranit se, je právě až nyní vhodná chvíle, abyste mu v klidu řekla: „Můžeme se domluvit na tom, že když tě příště upozorním na to, že se může stát nějaké nebezpečí, že mě poslechneš? Tak to jsem moc ráda, protože pak můžeme předejít dalšímu úrazu.”
Co nedělat
Nekomentovat situaci slovy „No vidíš, já to říkala“
Nikomu v tu chvíli nepomůžeme. Jen se nám možná uleví. Ale dítěti rozhodně ne a žádný výchovný, efektivní dopad to v tu danou chvíli opravdu nemá. Protože v tomto momentě to dítě už beztak i bez vašeho komentáře ví samo, že vás mělo poslechnout.
Nevyčítat a nedávat vinu na dítě
I přesto, že jste několikrát upozornila, že nemá dělat to či ono, protože může spadnout, ve chvíli, kdy už spadne a zraní se, nebude vaše vyčítání a zdůrazňování, že vy jste to říkala, efektivní. Naopak.
Nedávat povel „neřvi, neječ, přestaň“
Tady je nejlepší použít metodu psychozrcadla. Uvědomit si, že pokud mi se něčeho lekneme nebo se nám stane něco, co nás rozčílí či rozbrečí, že na nás určitě nezapůsobí k okamžitému zklidnění hláška od manžela: „Prosím tě, co řveš, přestaň, vždyť se zas tak nic hrozného nestalo.“ Ale naopak, že budeme i my vděčné za slova pochopení.
Hodně trpělivosti Vám přeji a věřte, že právě v těchto chvílích rozbitých kolen můžete samy sobě ukázat a dokázat, jak moc jste o krok napřed před dítětem a jak velkou láskyplnou náruč pochopení máte.
Vaše Anna