Známe všichni tu pohádku o dlouhovlasé, přenádherné Locice, uvězněné ve věži, že?
Čarodějnice, která ji zde věznila, jí tvrdila, že je ošklivá. Myslím, že to bylo celých 18 let. Ale to není nyní podstatné. Podstatné je to, že Locika tomu věřila. Až do té doby, než ji objevil princ, do kterého se zamilovala a který ji tvrdil přesný opak.
Věřila mu, protože člověk věří tomu, koho miluje, myslí to s ním přeci hezky a vidí ho krásného. Vidí ho krásného nehledě na to, zda je nakrátko nebo má vlasy dlouhé jako Locika.
Ale na druhou stranu – člověk často podléhá i názorům lidí, ke kterým nemá důvěru, které nemá rád, kteří to s ním nemyslí dobře.
Víte proč?
Jednoduše se zeptám, podle čeho viděla Locika sama sebe, podle čeho se na sebe dívala? Přesněji řečeno – podle koho na sebe nazírala? Podle toho, co jí říkala čarodějnice a potom její princ.
Pro Lociku bylo největší vězení přesvědčení sebe sama o její ošklivosti.
V jakém momentě byla Locika vysvobozena?
Dobře a svobodně se cítila až v momentě, když se podívala sama sobě do očí.
A možná to je tak i s námi.
Všude se píše, jak je podstatné míti rád sám sebe. Ale někdy to je těžké. Jako bychom slyšeli hlas nějaké čarodějnice třeba o tom, že jsme neúspěšní, neoblíbení, nechtění v nějakém kolektivu, nežádoucí v nějaké společnosti atp.
Díky vnitřnímu čarodějnickému hlasu se necítíme volně, spokojeně, svobodně.
Náš hlas a náš pohled na sebe samotnou by měl být silnější, než hlas nějaké vnitřní čarodějnice.
Je dobré na sebe nazírat pozitivně. Neříkat, že nedat na to, co o nás říká okolí a jak na nás nazírá, ale je naprosto podstatné, abychom měli ještě ten druhý pohled – sebe samé na sebe samu.
V každém případě by tento „druhý“ pohled měl být na „prvním“ místě.
- Nazírejte na sebe s láskou.
- Nebraňte se porovnat si svůj sebepohled s tím, co o vás říká okolí.
- Nebraňte se této sebereflexi.
- Nikdy ale nezapomínejte na to, že váš pohled je nejdůležitější.
Přeji Vám, ať se cítíte svobodně a ať se na sebe umíte dívat svýma očima
A (s)mějte se!
Anna