MOMENT:
Víkend dopoledne. Klid. Mína (3,5) si tančí na Svěrávovy písně. U té O Karkulce se zarazí. Mizí ji radost z obličeje. Dokonce jí celá tvář tuhne. Napíná se a…. a já tuším, že začne řev. Ještě nevím, proč. Nádech a ze všech sil, které už nabírají pláč, zařve: „Já nemám červený šatičky!“
Došlo mi, že teď se rozhodla, že chce být Karkulka. Neznamená to, že když se rozhodne, tak budeme lítat jak hadr na holi, že chce být Karkulka nebo Popelka nebo třeba Černokněžník.
Ale viděla jsem, že je zapálená do tance. Že není v obýváku, ale v lese a je to strašný, když ona je ta Karkulka a není červená. Takový ten sen, kdy si uvědomíte, že jste v džínách na Plese v Opeře. Nebo ve spodním prádle na poradě v práci. Nevíte, zda brečet, ječet, utéct. No, taková náruč s pláštěm by asi bodla v tu chvíli nejvíc, si říkám.
První pomoc před záchvatem vzteku podle mých pravidel pro mě samotnou je:
- Nekřičet, nenapomínat, neztrapňovat (co zas máš…?)
- Přidřepnout si, jít naproti dítěti, dotknout se ho
- Očima projevit zájem o to, co se děje, promluvit
Pokud se takto zadaří, je šance, že dítě se nerozeřve a nerozeřve tím pádem celou rodinu. (U nás to tak docela řetězově funguje)
Nadechuji se já, výzva je jasná – nebude brečet, ale bude zpět v pohodě.
„Mínuško, když pláčeš, nerozumím ti. Chci ti pomoc, pověz mi to,“ říkám.
„KALKULKA chci být! Čelvená!,“ už do toho začíná vzlykat, ale cítím, jak je ráda, že mi je blízko. Stále ještě se nedokáže ovládat. Neví, co se se ní děje, jak to zastavit.
A do toho zázrak! Před mýma očima červená utěrka. Bylo vyhráno, věděla jsem to.
Abych zabránila řečem jako – ale tohle nejsou šatičky – zvolila jsem raději cestu kouzla. Čáry máry fuk, ať je tady pro Michalku červená zástěrka a šáteček.
MOJE RADA: Vezměte občas dětem vítr z plachet! Buďte pár vteřin napřed! Ušetříte pak mraky času a nervů jejich vztekáním!
DÍTĚ A JÁ: Vnímala jsem, že se tancem a zaposloucháním dostala do světa pohádek a fantazie a šla tím lesem a najednou byla smutná, že není červená. Bylo jí to tak líto a neměla čas to vstřebat. Jediné, co zvládla, rychle přijít za mámou. Za kým jiným, když nevím kudy kam…
PRO DÍTĚ: Pocit, že udělala dobře, když si nevěděla rady sama se sebou, že přišla za mámou. Vyplatilo se jí. Vyplatilo by se jí to, i kdybychom neměly červenou utěrku. Pro dítě – pokud nezvládám samo sebe, jsou mi totiž teprve 3 roky, tak je super, že můžu přijít za mámou, pomůže mi. Neztrapní mě, nezařve na mě. Bude tu pro mě. A pak zase za pár desítek let jí to třeba vrátím…ale o tom ještě Miška neví 😉
A (s)mějte se!
Anna