Rozkaz zní jasně: NEROZKAZOVAT

Druhý díl seriálku Dovolená jako otisky (nejen) do dětské duše

Kdo z nás má rád, když s ním někdo hovoří pomocí imperativu. Opět se vracím k tomu, jak moc je podstatné umět věci formulovat. Rozkazy bezpochyby mají své místo v našem slovníku, ale domnívám se, že je často většina rodičů používá nadměrně. Možná si to neuvědomují, možná ani nechtějí. My jsme vydali na začátku dovolené jasný rozkaz: NEROZKAZOVAT!

Kdy je rozkaz potřeba

Bezpečí dítěte je na prvním místě. Pokud je dítě vytrénované zastavit před přechodem samo nebo s pomocí našeho příkazu STŮJ! Stop!, má to svoji velkou váhu. Tato slova jsou používána i s výraznějším zabarvením hlasu, děti tedy moc dobře vědí, že se „něco“ děje, věcí „co“ se děje a uposlechnou spíš, než když takový rozkaz je jen jeden ze stovky denně.

Nejčastější rozkazy

Ukliď si hračky! Jez! Seď pořádně. Uklidni se! (tento rozkaz sleduji u maminek nejčastěji, všímejte si, že ho maminky někdy použijí, protože samy nejsou klidné a houknout tato slova na úplně klidné dítě). Nepřerušuj mě! Nech mě teď být! Ale už spi! Vyčůrej! Umyj si ruce! Odnes to! Přines! Nech ji bejt! Nech ho bejt! Nechte toho už!

Bonusy k příkazům – NEBO

Nerada to přiznávám (sama sobě, natož nahlas), ale občas ho používám také (ale musím se pochválit, jak moc jsem se zlepšila a jak moc na to denně myslím, pokud se mi někdy stane, že toto NEBO z pusy v tomto smyslu vypustím, je to pro mě znamení, že se nechovám k dětem jak chci). První z nich se jmenuje bonus NEBO. Ukliď to, NEBO nepůjdeš na ven. Nech jí být, NEBO nedostaneš zmrzlinu. Udělej to prostě po mně, čti mi myšlenky, které ještě ani nemám, nebo ti ukážu svoji moc a sílu, ty prcku.

Druhý bonus – předmluva

Ještě existuje jakási předmluva, kdy sami tušíme, že to nepůjde tak hladce. Dopředu prostě varujeme. Jestli teď hned neuklidíš hračky, tak uvidíš! Jestli to nedojíš, tak uvidíš! Nebo prostě uvidíš! Dokonce můžeme zkombinovat oba dva bonusy. Sice také nevím co, ale já si něco můžu vymyslet, i když ještě nevím co, ale zní to hrozivě a negativně, tak jsem tě snad dost zastrašila.

Komu tím prospějeme?

Nikomu. Jen rychle budeme mít klid. Použijeme zastrašení. Moc. Sílu. Efekt není ani nulový. Je to ještě horší. Je negativní. Jde do mínusu.

Proč by měly vadit rozkazy?

Stále třeba někomu není jasné, kde je problém. Zkuste si představit sama sebe. Ne jako dítě a v jeho kůži, zde už dopředu máte jasno, že se zas takového nic moc neděje a že jste zas nic tak hrozného neřekli (říkáte to vy, takže nepůjdete proti sobě). Nebo někdo odvětí tím, že se k němu rodiče chovali stejně a vyrostl z něj slušný člověk. Slušný možná ano, ale ne příliš pozitivně vychovávající své dítě. Vžijte se do jiné situace.

Psychozrcadlo

Představte si, že se s vámi baví váš partner tímto způsobem. Nebo kolegové v práci. Nebo šéf. Prostě někdo, kdo tak trochu má větší moc a sílu nebo někdo, koho milujete. Dělej, už dej tu večeři na stůl. Přines mi ponožky, nebo mám snad kolegům v práci říkat, jak mám neschopnou manželku? (to je také dobrá darda). Vyčisti mi boty, nebo si s tebou nebudu povídat a budu koukat na fotbal. Jestli zítra bude opět prázdná lednička, tak si mě nepřej. Uvidíš!

Reakce

Jak se cítíte? Jak budete reagovat? Nějak ve smyslu: ty jsi se zbláznil, miláčku, co to povídáš, jak se to chováš? Budete zmatení. Budete chtít vysvětlení. Můžeš mi vysvětlit, proč se tak ke mně chováš. Co konkrétně ti chybí v lednici? Atp.

Jak by s vámi měl mluvit partner, váš šéf?

Miláčku, chodím teď pozdě domů, vím, že toho máš hodně, zvládneš prosím ještě dělat větší nákupy nebo udělat večeři, nestíhám se v práci najíst, nemusíš vařit, jen ať mám něco k jídlu. Je to tak pro tebe ok? Nemám sílu už vyčistit svoje boty, vím, že to není tvoje starost, že jsi také unavená, ale mám na tebe velkou prosbu, uděláš to pro mě? Je potřeba, abychom se ráno nezdržovali hledáním ponožek a žehlením, máme toho oba dost, je potřeba, bylo by fajn se domluvit, jak to budeme dělat, jestli nám nemůže někdo pomoci?

Zmatek

Vy se můžete bránit. Děti ne. Možná by ještě jednu schytaly. Necítí se dobře. Kolikrát ani nevědí, jak a proč co mají dělat. Potřebují vaši náklonnost a pomoc. Potřebují vaše vysvětlení.

Jak na to?

Pokud místo rozkazu začnete slovy – je potřeba – automaticky vás to hodí do vysvětlovací pozice. Bude trvat jen malou chvíli, než si na to zvyknete.

Zpětná vazba od dětí

Budou klidné, rozhodně klidnější. Budou chápat, proč mají věci dělat.

Synonyma

Abyste pořád nemusely dokola používat slova – je potřeba (se držet za ruku, protože tady jezdí hodně autíček atp. Je potřeba si hned převléknout z pískoviště, protože písek se pak dostane domů a těžko se zametá a je tak maličký, že se dostane do ponožek a ty ho všude roznesou, místo uklízení písku bychom mohli mít čas si třeba zahrát nějakou hru) – můžete používat: bylo by fajn, myslím si, že by bylo dobré atp.

Lepší je se dohodnout než se dohadovat

Taková malá rada na závěr. Je lepší se na začátku dohodnout: Když teď uklidíme hračky, budeme mít ještě čas si přečíst knížku nebo si něco nakreslit, souhlasíš, co bys chtěl – spíš malovat nebo si číst? Je to taková dohoda, kdy tak trochu použijete manipulace, ale není negativní. Jen utlumí tu nudnou a příšernou vidinu uklízení.

Možná si zpočátku budete připadat divně, ale bude vám to vlastní, věřte mi. A věřte mi i to, že se stanete zrcadlem. Nebude to dlouho trvat a podvědomě od vás tento způsob přebere i partner a okolí. A víte proč? Protože je pozitivní a plný úcty a respektu k tomu druhému.

A kdy rozkaz používat?

Pokud to myslíte s tím nejlepším úmyslem. Většinou to je, když potřebujete někoho povzbudit. Ale i zde se mějte na pozoru. Včera dcera skákala šipky do bazénu vedle italské holčičky, kterou šipky učil její tatínek. Křičel na ni (tady teda křičí snad všichni Italové ) něco ve smyslu: Dělej! To dáš! Nebyla stresovaná. Také ji rozdíl, když ví, že ji učí táta, a tátové prostě takto mluví, než maminka, která je spíše taková ujišťovatelka. Ode mě dcera spíš slyšela: Jsi neuvěřitelná! Ty se odvážíš skočit šipku! Mám tu být poblíž nebo jít raději stranou? Vím, že to na mou dceru platí. Ona v tom slyší, kdykoliv se rozmyslím, že se neskočím, nebude to problém. Když se mi to nepovede, budu pochválena za odvahu. Každý to má prostě jinak. Je prostě jen vše řešit s citem a dívat se na svět také občas očima dítěte.

V úctě, Anna

a (s)mějte se

Anna Lukešová

Maminka 2 dětí, vystudovaná psycholožka a speciální pedagožka, mediální a marketingová specialistka, zastánkyně pozitivního myšlení a zakladatelka MAMApsychologie.

Své projekty staví na na pozitivním přístupu k životu, 15leté práci s maminkami a přesvědčení, že každá máma může být dokonalá, pokud je spokojená.
Jak čelit každodenním nástrahám a naučit se vnímat všech 5 rolí mámy pozitivně, ukazuje v bezplatném 10dílném kurzu Minidovolená každý den.

Více se o Anně dočtete zde. Její aktivity můžete sledovat na Facebooku: Pozitivní máma.

Komentáře