Jak žádat? Aneb vylezte ven zpod toho stolu!

Jak docílit toho, po čem toužíme?

Řekli jsme si 3 základní věci:

  1. Neočekávejte!
  2. Odvažte se!
  3. Řekněte si o to!

Jenže často právě, když už najdeme odvahu, zabrzdíme se před samotnou představou sami sebe v dané situaci. Vidíme najednou více variant a také se nám vynoří více obav. Jako bychom měli knedlík v krku a nemohli se vymáčknout.

Možná je dobré vědět pár věcí, asi přesněji řečeno si uvědomit pár věcí či připomenout si pár věcí, které nám pomohou ten knedlík rychle polknout.

  • lidé pomáhají rádi
  • žádání vyžaduje sebevědomí
  • každý má právo odmítnout
  • nedostáváme se do začarovaného kruhu
  • podporujeme naše zdraví

A pokud chcete vědět něco více o „žádání“ , čtěte dál.

 

Jak požádat?

Prostě se zeptat. Jasně a zdvořile.

Proč bychom měli žádat?

Víte, jak by odpověděla moje skoro 90letá babička? Protože líná „pusa“, holé neštěstí. A je to tak. Je lepší se zeptat než očekávat.

Proč bychom měli ještě žádat?

Abychom nežili v očekávání nebo nejistotě. A také proto, že něčeho chceme dosáhnout a víme, že by nám dotyčný mohl pomoci. Nabízí se logické řešení, které je požádat si o radu, o pomoc.

Na co bychom neměli spoléhat, pokud něco chceme?

Že nám lidé budou číst myšlenky, že budou vědět, co chceme a co právě potřebujeme. Měli bychom také vědět, že lidé, ač se to možná mnohým z vás nezdá, pomáhají rádi, ale už méně rádi se ptají, zda mohou pomoc, protože mají třeba strach z odmítnutí.

Proč mají lidé obavu nabízet pomoc?

Vždyť si jen vezměte jednoduchý příklad, kdy nabídnete těhotné ženě nebo starší ženě místo v tramvaji, tušíte, že neodmítne. Už méně pak muž nabídne jen tak místo ženě, protože je spíše větší pravděpodobnost, že odmítne.

Proč je žádání důležité pro naše zdraví?

Pokud něčeho chceme dosáhnout, cítíme například, že bychom si v práci zasloužili povýšení nebo větší uznání v partnerském vztahu, a nic takového nepřichází, je dobré vzít rozum do hrsti a zamyslet se, jak otevřeně se na to zeptat, říci si o to.

Protože pokud tak neučiníme, budeme stále na danou „křivdu“ myslet, budeme se cítit neuznaní, ponížení, smutní, frustrovaní. A to se může projevit třeba i tím, že vás bude bolet hlava, nebudete mít chuť k jídlu nebo naopak zbaštíte, co uvidíte.

Je možné, že se vám vaše nepovšimnutá přání budou vkrádat do spánku, budete mít narušený odpočinek, váš zdroj energie a za chvíli se dostanete do začarovaného kruhu. Nebude vás bavit už ani samotná práce nebo partnerský vztah a budete vyhořelí. Jednoduše kvůli takové maličkosti – jako je neumět si požádat o to, o čem jste přesvědčeni, že si zasloužíte – vám může začít ubírat chuť do života.

Jak okolí bude vnímat vaši žádost?

Možná vás napadne, když si představíte sama sebe v nějaké situaci, že byste třeba otravovali nebo sebe samu uvedli do nepříjemné situace. Ale myslete pozitivně a věřte, že naopak uděláte druhým radost.

Jaké pocity vyvolává pomoc druhým?

Představte si opět sebe a zamyslete se, jaký máte pocit, když někomu pomůžete? Přesně takový bude mít pocit ten druhý. Jsem přesvědčena, že většina bude mít příjemné pocity.

Jaké pocity vyvoláme u šéfa?

A pokud se bavíme o práci a jednání se šéfem, tak věřte, že i když nebude mít pravděpodobně potřebu vám s láskou pomáhat, určitě ocení to, že umíte říci narovinu, co chcete. A pokud neocení? Tak oceníte vy sama sebe, že víte, na čem jste.

Jaké pocity vyvolá odmítnutí šéfa?

Odmítnutí je jedna z variant, se kterou musíme počítat a být na ni připraveni. Bude záležet na vás, zda půjdete za tím, o čem jste přesvědčeni, že si zasloužíte a pokud vám šéf dá najevo, že ne v jeho firmě, máte dvě možnosti. Buď se postavit do role mučedníka nebo odejít (bude to těžké, máte jistotu, že svět se nezboří a že vás čeká nový začátek).

Co žádáním dáváme najevo okolí?

Že jsme přímí a schopní si říci o to, co potřebujeme. To svědčí o sebevědomí a také o sebeúctě. Jak jsme si říkali, máte se rádi a nechcete se dostat úplně zbytečně do začarovaného kruhu jenom protože se bojíte o něco říci, na něco zeptat, o něco požádat.

Jak pomáháme k rozvoji druhým tím, že sami žádáme?

Dáme jim možnost pomoci. A většina lidí opravdu ráda pomáhá. Třeba dokonce přečetli vaše myšlenky a sami by chtěli pomoci a obávají se zeptat. Budete jim inspirací. Uvidíte, že budou rádi a že se budou se od vás učit.

Jaká je pravděpodobnost odmítnutí naší žádosti?

50 na 50. A odmítnutí je asi to jediné a nejhorší, co se vám může stát. Odmítnutí celkem někdy i bolí. Ale znovu – pokud cítíte, že si danou věc zasloužíte a že se chováte zdvořile a laskavě, věřte, že se nemusíte za nic stydět. Získáte jenom vy. Třeba i to, že se naučíte přijímat odmítnutí.

Proč někdy ale lidé prostě nepomůžou, když bychom mi v dané situaci pomohli?

Na druhou stranu, proč by druhá strana nemohla říci ne? Vždyť se to učíme všichni. Vždyť se ptáte, zda by vám dotyčný mohl vyhovět vaší žádosti. Musíte se smířit s tím, že odpověď bude buď ano nebo ne. Je potřeba s tím počítat. A pokud vám kamarádka nemůže pohlídat dítě, protože jde cvičit jógu, není na tom nic špatného. A to, že byste to vy třeba udělala jinak? Každý to přeci máme jinak.

Jaký je rozdíl mezi drzostí a žádostí?

Kolikrát je to jen o úhlu pohledu.Pochopitelně, pokud něco chceme, je žádoucí, abychom zachovali základní pravidla slušného chování a uměli jednat a požádat zdvořile.

Věřím tomu, že tohle je snad každému z nás vlastní. A pokud třeba se nám zdá, že jeden to řekl méně zdvořile, než bych to řekl já, neznamená to, že je špatný nebo neslušný nebo snad drzí.

Jak se naučit žádat v každém věku?

My to učíme svým příkladem děti. My to můžeme vyžadovat i po rodičích. Právě oni jsou ti, kteří byli ještě často vychováváni v tom, že není říkat si o něco je spíš drzost.

Jak učit své nejbližší, aby vás uměli sami požádat?

Pozitivně, svým vlastním příkladem a tím, že jim to jednoduše řeknete: „Mami, budu mít velkou radost, pokud mi zavoláš a řekneš, co potřebuješ. Je to pro mě daleko jednodušší, než když mi pak říkáš, že jsi byla smutná, že jsme nepřijeli. Udělám přeci vždy maximum, abych ti vyšla vstříc. Můžeme se tak, prosím, domluvit?

V čem byste si měli být jistí, když o něco žádáte?

Že si to zasloužíte (o tom byl minulý článek). Že jste o tom vnitřně přesvědčení. A také to, že umíte být laskavý a zdvořilý, protože to je celkem vhodné a žádoucí, pokud po někom něco chceme.

  • Žádejte a mějte z toho radost.
  • Učte žádat svým vlastním příkladem. Uděláte druhým radost.
  • Podporujte své sebevědomí a sebeúctu tím, že žádáte.
  • Ujistěte se vždy, zda jste vnitřně přesvědčená, že si zasloužíte to, o co žádáte.
  • Nedostávejte sami sebe do začarovaného kruhu tím, že očekáváte.
  • Nedostávejte své nejbližší okolí do začarovaného kruhu tím, že své trápení z toho, že si o něco neumíte požádat, přenášíte na ně.

 

Mějte se fajn a (s)mějte se :-)

Srdečně Anna

 

Takový malý příběh o tom, jak jsem si splnila dětský sen a (z Čech) zachraňovala černoušky v Africe

 Mám příběhů hodně, kdy jsem se obávala žádat a pak se dlouho trápila, ale mám mnoho i těch – naštěstí – kdy jsem se prostě šla zeptat a získala tím mnoho. Jedním z nich je třeba ten, když jsem šla za ředitelkou Unicefu paní Pavlou Gombou a požádala jsem jí, aby mě vyslechla. Řekla jsem jí můj názor a podnět k propagaci Unicefu. Také jsem měla asi jednu chvilinku možná i obavu, že na mě nebude mít čas, ale zkusila jsem to. Vyslechla mě, nápad se jí líbil a já realizovala pro Unicef projekt UNICEF TOUR po České republice, se kterým jsem za ní přišla. Tato žena se pro mě stala velkou inspirací, fandím ji, mám ji ráda, obdivuju. Jsem ráda, že je mojí přítelkyní. A to jen díky tomu, že jsem prostě šla a požádala. Odmala jsem toužila mít jedno jediné povolání – zachraňovat černoušky v Africe. Svůj sen jsem si tímto tak nějak splnila.

 

 

Jak jsem byla drzá a arogantní (nejen) kvůli polévce

Příběhy jsou ale také malé a obyčejné a nečekané. Tak nečekané, že vám nakonec změní pohled na jednu z vašich nejbližších přítelkyň.

Jednou jsem s partou kamarádek byla na výletě. Pršelo a my byly dost prokřehlé. Všichni jsme si vzorně objednaly.

Pouze já jsem měla na milou paní servírku prosbu: „Moc vás prosím, až mi ponesete tu polévku, ať je úplně horká. Nechci otravovat, ale já bych jí pak vracela a prosila vás o to samé, tak to říkám rovnou. Je to možné?“ Servírka byla úplně v pohodě, ještě podotkla, že mi naprosto rozumí, protože i ona sama musí mít polévkou tak horkou, že ještě musí chvíli čekat, než si dá první sousto.

Jenže, co se nestalo.

Kamarádka mi potom (pomohlo jí v tom trochu uvolnění po alkoholu), šla s pravdou ven a řekla mi, jak se jí nelíbí, jak si neustále stěžuji a chci něco jinak, než je, ukázkový příklad, že byl dnes s polévkou. Nechápala jsem, ale snažila jsem se o to.

Počkala jsem, až kamarádka vystřízliví (asi sami uznáte, že je to lepší způsob, jak dojít k závěru) a popovídaly jsme si o tom. Bylo to nakonec více věcí, co jí vadilo.

Nakonec mi sama řekla, možná bych mohla i říci, si sama přiznala, že nemá odvahu si požádat o něco, co by chtěla, když už je jednou psáno a dáno, že to je jinak (př. polévka se s ní taková, jakou vám ji přinesou atp.) a že to považuje za drzost.

Ptala jsem se jí, zda by mi mohla říci, jaké výrazy považuje za drzé. Chvíli přemýšlela, vlastně nebyly žádné. Jen ten samotný fakt, že člověk má o něco odvahu požádat a tím podle ní „otravuje, úkoluje druhé“ (nemají oni právo odmítnout?) a dostává je do nepříjemné situace.

Na druhou stranu (si) přiznala, že obdivuje to, že si člověk umí o něco říci.

Myslím, že podstatné je právě to, jak se cítíte vy a pokud o něco žádáte, tak je potřeba si být prostě vědom toho, že žádám vhodně a slušně. A pokud byste se dostali do situace jako jsem se dostala já, klidně nad tím zapřemýšlejte, ale moc to neřešte. Kolikrát to totiž není váš problém, ale problém toho dotyčného. Uvedla jsem takový příklad situace, kterou nazývám:

 „podle sebe soudím tebe“ – pokud to děláš jinak, než bych to udělal já, děláš to špatně. Věřím, že v této kategorii být určitě nechcete. A rozhodně nebuďte.

Jsem moc ráda, že moje kamarádka měla nakonec takovou sebereflexi. A mně, ač jsem byla z toho všeho, co jsem se dozvěděla, velmi smutná, to nakonec hodně dalo. Asi nejvíce to, že i já se musím ještě hodně učit více vidět svět nejen svýma očima ale i očima těch druhých. Je to těžší, ale lepší, než je hned odsoudit.

 

Anna Lukešová

Maminka 2 dětí, vystudovaná psycholožka a speciální pedagožka, mediální a marketingová specialistka, zastánkyně pozitivního myšlení a zakladatelka MAMApsychologie.

Své projekty staví na na pozitivním přístupu k životu, 15leté práci s maminkami a přesvědčení, že každá máma může být dokonalá, pokud je spokojená.
Jak čelit každodenním nástrahám a naučit se vnímat všech 5 rolí mámy pozitivně, ukazuje v bezplatném 10dílném kurzu Minidovolená každý den.

Více se o Anně dočtete zde. Její aktivity můžete sledovat na Facebooku: Pozitivní máma.

Komentáře